V prachu cest a v lesku zbroje,
když bubny duní do souboje,
tam sekerníci v řadách stojí,
co smrti tvář se nepokojí.
Jejich ostří, těžké, dravé,
hledá cestu k věčné slávě,
v útoku jsou bouří běsnící,
co srovná se zemí každou vesnici.
Když hradby puknou pod náporem,
šermíři stojí s klidným vzdorem.
Meč o meč zvoní, štít se tříští,
v kůži i v kovu krev se blýští.
V obraně skála, v boji stín,
nepustí nepřítele přes svůj klín.
Zemřít je čest, ne jenom los,
když velí vůdce Májovous.
On v čele kráčí, klid má v tváři,
zatímco obzor v ohni září.
„Pomalu. Potichu. Připraveně.“
Šeptají meče zakrváceně.
Nezadržitelně kráčíme vpřed,
náš je ten svět a náš je ten med!
